Někdy se dá v životě zažívat spousta srandy, legrace, bžundy, prostě zábavy. A je dobře, když to tak je. Život, který je provázený zábavou, totiž určitě stojí za to, aby se prožíval, je daleko příjemnější než život, ve kterém se moc radostí neužije. A tak si musíme vážit toho, že nám někdy život nějakou zábavu nabídne. Není jí totiž nikdy dost, zábavou se ještě nikdo na světě nepředávkoval.
Proč je zábava v životě tak důležitá? Takovou otázku snad nemůže ani nikdo položit. Zkrátka proto, že zábava = pocit štěstí. A takový pocit chce zažívat každý. Když se bavíme a jsme šťastní, hned je nám na světě veseleji.
K zábavě pak patří třeba i vtipkování. Jenže s tím je to stejně jako s jinými zábavami už o něco komplikovanější. Protože humory jsou různé. A u jednoho vtipu se může jeden uřehtat, kdežto někdo jiný ho nechápe nebo se třeba urazí. A někdy i střílí, jak to bylo třeba s Charlie Hebdo. A tak si musíme radši pořádně promyslet, co za vtip někomu řekneme. Vtipkovat o chudobě v přítomnosti chudých bývá nepříjemné, a urazit někoho, i když to nechceme, se nemusí vyplatit.
A tak vám tu řeknu třeba vtip o tom, jak… Ne to nepůjde. To by se mohly urazit feministky. To radši ten, který vám ale tak neřeknu, aby se neurazili někteří chlapi. Lepší bude komunální satira, ale to by mi zase nemuseli odpustit na obci. Vtipkování na vládu by nemuselo být nic proti ničemu, jenže takové vtipy se zase omílají pořád dokola a často stačí jenom zaměnit komunisty za ANO nebo kteroukoliv jinou stranu a vtip funguje univerzálně, i když už má hodně dlouhé fousy.
Takže vám nakonec radši žádný vtip nenapíšu. Vymyslete si nějaký sami, podle toho, komu ho chcete říkat. Jen tak to snad bude zábava. A jestli už si to pak schytáte, budu aspoň z obliga a neschytám to s vámi.
Ona totiž ani zábava není vždycky zábavná.