Nikdo z lidí nedokáže žít od narození až do smrti úplně sám. Každý potřebuje být obklopený jinými lidmi a taky jimi obklopený je. A musí tu probíhat určitá interakce, nikdo nemůže být mezi lidmi a přesto docela sám, izolovaný. Od chvíle, kdy se narodíme, potřebujeme aspoň nějaké další lidi ke svojí existenci, a je dobře, když potřebujeme nejenom my ostatní lidi, ale i ostatní lidi nás.
Na tom vlastně stojí celá lidská společnost. Na tom, že my lidi žijeme spolu a že se navzájem aspoň k něčemu potřebujeme. Kdybychom se nepotřebovali, společnost bychom netvořili. Každý by si žil po svém. A sice by nemusel nic obětovat ve prospěch celku, jenže současně by mu nikdo nic nenabízel. A s civilizovaným lidstvem by byl konec.
Ale to neznamená, že se my lidi musíme všichni snášet a že musí být každý v kontaktu s každým. I společnost, která funguje, je rozčleněná na skupiny lidí, které dobře fungují, ale s jinými skupinami třeba až tak moc do kontaktu nepřicházejí. Protože to nechtějí nebo nepotřebují. Bohatí se třeba vysloveně nekamarádí s chudými, bydlící s bezdomovci, dělníci s učenci a podobně, jenom těžko najdou společnou řeč. Ale i tihle lidi tvoří společnost, do které patří, a tak se spolu musí aspoň trochu snášet. Aspoň si nesmí upírat právo na existenci.
Někdy se do nějaké společnosti narodíme, a pak je nám dáno určité právo v ní žít. Někdy se ale musíme zapojit v průběhu života i do společnosti jiné. Někdy dobrovolně a někdy třeba také ne. A když k tomu už dojde, je dobré najít si takovou společnost, která nás přijme. A samozřejmě pro to musíme i něco udělat. Tak už to chodí. A vidíme to všichni. Třeba i na příkladu situace u nás v posledních letech. Kdy nám vesměs nijak extra nevadí tvořit společnost s Ukrajinci, kteří u nás našli své místo ve společnosti, když tu svoji museli opustit. Zatímco bylo pro většinu z nás před pár lety nemyslitelné tvořit podobně společnost s migranty z Asie nebo Afriky. Kterým šlo o něco docela jiného než zapadnout mezi nás, do naší společnosti.